Edice Magnet 4/1983.
Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace M. Havlíček. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 710, Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje vydavatelství Naše vojsko, n. p. — administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. Praha, závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs.
59-344-82
TS 13/33
Při práci vězňů na stavbě se zjistilo,že odsouzený Bělka zmizel.Později byl nalezen zavražděný v jedné rozestavěné stavbě.Vyštřování zjistilo,že spolu s ním byl v jedné věznici i jeho spolupachatel loupeže Vícha.Peníze z loupeže se nenašly.Bělka se rozhodl,že se přizná,kam peníze ukryl a to mu pomůže k snížení trestu.Vícha jej proto vylákal do opuštěné stavby a zavraždil.
Krátká ukázka:
Pavel Vršecký se chvilku motal v chodbě, ale potom se rozhodl a stiskl tlačítko zvonku. Nepřišel mu otevřít poručík, ale jeho žena. Vtáhla ho do předsíně, kde ho nechala stát. S utěrkou v ruce zmizela v otevřených dveřích kuchyně a odtud volala na Vršeckého: „Pojďte, Jirka už na vás čeká. Kde je Igor?“
„Nevím,“ odpověděl a váhavě překročil práh pokoje.
„Jedl jsi už něco?“ byla první otázka, kterou mu Mašek položil hned po pozdravu.
„Já, ano…“
„Tak ano nebo ne?“ žádala Jitka z kuchyně.
„Spíš ne. Ale nedělejte si se mnou starosti.“
„Na to se tě nikdo neptá. Večeře bude v momentě. Jitka je zase zcela naopak zvyklá servírovat v pravidelný čas. Pokud má ovšem komu, viď,“ řekl Mašek na manželčinu adresu.
„To není nic, čím by ses mohl chlubit,“ zněla odpověď. „Počkáte na Igora, nebo se do toho dáte sami?“
„Záleží na tom, jak dalece nám Pavel ještě vydrží, aniž by omdlel hlady,“ smál se Mašek.
Zazvonil zvonek.
Igor nedočkavě nahlížel do kuchyně a nebýt Jitčina okřikování, jistě by i zvedl pokličky.
„Ty až se jednou oženíš,“ vyčítavě prohlásila Mašková, „bude tvoje ženská chudák. Přijdeš poslední a první bys chtěl mít nandáno. Že se nestydíš.“ V koutcích úst jí vesele hrál úsměv.
Jedli mlčky. Vršecký proto, že mlčeli ostatní a on sám se nedokázal osmělit, Mašek o čemsi přemýšlel. Jedlička měl plná ústa smažených pomfritů a Mašková, ta s trochou obav pozorovala, jak bude trojlístku mužů chutnat musaka z lilků a vepřového masa, do kteréhožto experimentu se dnes pustila jaksi premiérově. Ale podle spokojených tváří bylo patrné, že se večeře povedla. Začala se proto věnovat i vlastnímu talíři.
Když spolkli poslední sousto, Jedlička obřadně vstal, políbil ruku hostitelce a drmolil jednu vzletnou frázi za druhou, až se všichni museli docela pobaveně smát. Jenomže po chvíli nezávazného vtipkování Mašek prohlásil, že na legrácky není bohužel čas, pokud se chtějí koukat na fotbal. Předtím si totiž musí ještě pár věcí probrat. Mašková se opět zavřela v kuchyni, odkud za chvilku přinesla šálky kávy.
Zeptala se sice, kolikátá že to dnes už bude, ale odpovědi se jí nedostalo. Jirka seděl soustředěně nad popsanými stránkami poznámek a poslouchal Jedličku, který líčil svoji návštěvu u Vavřince Doláka a Oldřicha Bárty.
Mašek ho nepřerušoval. Teď to nebylo třeba. Jakkoli byl Igor povahy spíše upovídané, v momentě vážné práce dokázal naprosto spolehlivě oddělit podstatné od balastu a jeho postřehy se vyznačovaly přesností a logikou.
„Mám tedy za to,“ končil, „že z mého hlediska jsou tady tři lidé, kteří mohli mít s Bělkou nějaké konflikty. Netroufám si tvrdit, že byly toho rázu, aby někoho z těchto tří donutily k vraždě, ale musíme je vzít v úvahu. Dolák, Doláková, Hejkal. Dolák jako podváděný manžel, Doláková, která si nakonec všechno rozmyslí a tímto způsobem se nepohodlného vztahu zbaví, Hejkal, který byl s Bělkou zapleten do finančních machinací a jemuž se z nich nakonec nepodařilo vytěžit tolik, kolik doufal. Pak ještě dostal výprask. Proto bych se na ně zaměřil. To je prozatím všechno.“
„Trochu jsi mě předběhl, Igore. Ale to vůbec nevadí,“ řekl pomalu Mašek. „Chtěl jsem vám vlastně úvodem něco ukázat,“ dodal a otevřel tašku, opřenou o nohu sedací soupravy. „Tady v těch deskách je doplněná lékařská zpráva a zpráva technika. Obě dvě potvrzují, že Bělka nesletěl z konstrukce rozestavěné budovy náhodou.“
„To jsme přece už věděli,“ oponoval Jedlička.
„Předpokládali, Igore. Jak vidět, správně, ale doposud nám to nikdo nepotvrdil. Až teď.“
Zalistoval v papírech, vložených do desek.
„Doktorovi se nelíbila zlomenina, tedy příčná zlomenina prstů Bělkovy ruky. Už v první fázi uváděl, že pravděpodobně nemá nic společného s úrazy, způsobenými pádem. Napadlo mne, jestli to někdo nemohl mrtvému způsobit dupnutím botou, nebo třeba údery přes prsty. V té chvíli jsem si vzpomněl na cihlu, asi proto, že je jich na stavbě všude dost. A náhodou jsem měl pravdu. Poškozená kůže a tkáň podle prachu a drobných úlomků, které zůstaly zaryté Bělkovi do rukou, hovoří zcela jasně. Několik okamžiků předtím, než zemřel, mu nějaká cizí osoba způsobila cihlou zlomeniny prstů. Vím, že u vězňů nelze sebepoškozování nikdy vyloučit, ale technik zpracoval další stopy, které tuto eventualitu prostě vylučují. Bělka totiž visel na konstrukci. Držel se jí rukama.
Jestli do něho někdo strčil, nebo uklouzl a padal, není zatím jasné, ale je fakt, že se dokázal ještě chytit spojovacích tyčí. Teprve potom ho někdo uhodil přes ruku tak silně, že se pustil a zabil se. Stopy po cihle jsou totiž na tyčích patrny. To by bylo asi zhruba vše, co jsem vám měl říci hned úvodem. Protože pak bych se nejspíš zeptal, zda by to žena vůbec dokázala, Igore. Co říkáš?“
„Vyloučit to nelze. Ženské svedou i horší věci. Ale jak můžeme tvrdit to či ono, když s ní nikdo z nás do téhle chvíle nemluvil?“
„Nejenom souhlasím,“ ujal se Mašek opět slova, „ale beru tu výtku celou na sebe. Myslel jsem si, že tam odtud vítr nefouká a tak jsem návštěvu u ní odložil na zítřek. Kromě jiného taky proto, že se na ten rozhovor musím pořádně připravit. Mohl by nám ledacos osvětlit.“
„Jejího muže, myslím Doláka, můžeme jako podezřelého taky vynechat,“ ozval se najednou Vršecký.
„Počkej, Pavle,“ zarazil ho Mašek. „Jak to můžeš s takovou jistotou tvrdit?“
Byl jsem za těmi svými kumpány z hospody, soudruhu poručíku. Zlikvidovat své detektivní ambice, jak by tomu řekl kapitán Záruba. A i když na mne napřed koukali dost nevraživě, nakonec jsme se přece jenom dohodli. A tihle tři potvrzují Dolákovo alibi. Alespoň na dobu, o kterou nám jde, tedy mezi patnáctou a šestnáctou hodinou.“
„Jak to?“ nevydržel Jedlička. „Dolák sám mi nic takového neříkal.“
„On totiž v tu dobu pašoval přes plot pytle s cementem. S multikárou tam stál jeho soused, s ním si prý staví na zahradě rekreační domek. Mají to u řeky a…“
„Jestli je to pravda, tak s Dolákem zatočím, že se nebude stačit ani pořádně rozhlídnout,“ vyletěl Jedlička.
„Počkej,“ zarazil ho Mašek. „Tohle oznámíme klukům z hospodářské kriminálky. Ale až se to potvrdí. Ti chlapi, co ti to řekli, Pavle, nemohli se splést?“
„Asi ne. Vlastně Doláka nachytali. Měli u toho spoustu řečí a strašili ho, že hned zavolají stavitele. A on jim slíbil, že když budou mlčet, zaplatí jim v hospodě útratu za tři dny. Prý je ale ve skutečnosti ani nenapadlo někomu něco hlásit. Vědí, že se to nemá, ale podle nich se na stavbě prošustruje daleko víc materiálu, než ta trocha cementu. Tak co prý z toho dělat problém.“
„Moment,“ přerušil Vršeckého poručík Mašek. „A proč ti to tedy vyslepičili?“
„Nějak jsem jim asi musel naznačit, že považujeme Doláka za možného pachatele. Vědom si toho sice nejsem,“ díval se omluvně na Maška i na Jedličku, „ale oni to tak pochopili a pak mi řekli tohle.“
„Jak vidím,“ vzdychl Jedlička, „je po fotbale. Mám za to, že mne teď pošleš k sousedovi toho povedeného Doláka, abych ověřil, jestli to hraje. Pokud možno, mám také zjistit, zda vůbec nějaký cement na zahradě mají. Číslo šarže by pak bylo jistě záhodno srovnat s čísly ve skladu na stavbě a zjistit, zda se vyskytují, je to tak?“
„Je. Ovšem s tím rozdílem, že tohle všechno si vezme na starost Pavel. Ty pojedeš do Rychmanic za nadporučíkem Strachotou. Nezapomeň, že máme jména čtyř Bělkových spoluvězňů, jimž, alespoň podle nich, zmařil plán útěku. Ani o nich vlastně ještě moc nevíme.“ Mašek se najednou chytil za hlavu: „Nějak se nám to rozrůstá. Místo, abychom docházeli k opačným závěrům.“
„Neboj se, náčelníku,“ uklidňoval ho Jedlička. „Prověříme ještě nějakých padesát šedesát lidí a hned budeme moudřejší.“
