-RPR-
Grafická úprava edice Miloslav Fulín
Obálku navrhl Jaroslav Faigl
Vydání I. Praha 1970
Vydalo nakladatelství Svoboda v Praze
jako svou 3017. publikaci
Odpovědný redaktor Vladimír Přibský
Technická redaktorka Helena Tomková
Vytisklo Rudé právo, tiskařské závody,
Praha
AA 8,99, VA 9,25 Cena kart. výt. Náklad 39 600 11,— Kčs
Tematická skupina 13/33
25 — 091 — 70 66/601 — 22 — 8.6
Anotace:
Zatykač na Královnu není a nechce být klasickou detektivkou. Není tedy postaven na schématu šachových partií, i když královna tu hraje dost velkou roli. Bedřich Skočdopole ovšem tak nechce čtenáře připravit o napětí, naopak, na své si tu přijdou i milovníci detektivní zápletky, ale i čtenáři, kteří mají nároky na slovesnou podobu literárního díla. Detektivové u Bedřicha Skočdopole nejsou výjimeční lidé, kteří jsou si jisti úspěšným výsledkem, ale snad jen zkušenější psychologové. Tato znalost je však nechrání před omyly v jejich soukromém životě, který se tu neustále proplétá s pátráním po vrazích. I vražda je v autorově pojetí snahou po řešení lidských vztahů, a není jen onou neznámou v matematické rovnici.
Krátká ukázka:
Herr Korinek přijede tehdy a tehdy, těší se na milou společnost, děkuje za milou společnost — láska za punčochy, svetříky a tuzexové bony, všechno řádně objednáno, vyúčtováno a potvrzeno.
„A tohle si vezmu nahoru," řekl Záruba a ukázal na stoh dopisů svázaných modrou stužkou.
Vrátil se do kanceláře s vybranými trofejemi. Kubátova korespondence měla nečekanou úroveň, žádné milostné blábolení, žádné amatérské veršotepectví, ale dobře stylizovaná zpověď člověka, který upadl do milostného otroctví, nemohl se jej zbavit a věděl o jeho bídě a beznaději.
Skutečnými perlami byly však dva dopisy zhrzené manželky, které začínaly oslovením „Ty k ...." a kde se dáma vyjadřovala jako trhovkyně, ale s neobyčejnou vynalézavostí a v jakémsi barokním stylu. Hned v úvodu vyhrožovala své sokyni žalobou za rozvrácení manželství, potom zapomněla na předehru a přeladila na úpěnlivé nářky a prosby, ale na závěr se autorka vzpamatovala — prý Dagmaru probodne řeznickým nožem na ulici před všema lidma, protože co s takovou štětkou. —
V pět odpoledne přivezl Habart paní bytnou, Marii Hálkovou. Záruba mezitím stačil prostudovat spisy druhé skupiny, která tehdy vyšetřovala koženkové bundy, a věděl, že to bude lov na úhoře holýma rukama.
Paní Hálková kývla na pozdrav a předvedla svlékání kožichu jako striptérka. Měla přiléhavé vínové šaty, byla to velmi nápadná, menší černovlasá žena s úzkýma šikmýma zelenýma očima. Žena k láhvi drahého vína. Umělé světlo jí slušelo. Bylo jí už ke čtyřiceti, ale to se dalo poznat jen z občanského průkazu.
„Dagmar Královou jsme našli zavražděnou," sdělil jí stručně kapitán Záruba.
Jako by jí projel elektrický proud; rozšířily se jí zornice a upřeně se zahleděla na Zárubu. Za nějakou vteřinku zastřela oči dlouhými řasami, snad to byl
projev smutku; pak otevřela kabelku a položila na stůl papír psaný na stroji* „Co je to?"
„Seznam pánů, kteří u mne Dagmaru navštěvovali."
„K čemu jste si to pořizovala?"
„Věděla jsem, že se jednou přijdete zeptat. A já jsem pořádná ženská. Od té doby, kdy jste mi rabovali byt, si zapisuji každý krok."
Kapitán se zahloubal do seznamu: data, jména, popisy, časové údaje, dílo jakoby soukromé detektivní kanceláře, věc obdivuhodná svou důkladností, špivavá záměrem.
„Aha. Vy jste chtěla přijít dřív, než to praskne, že?"
„Ne. Já nejsem udavačka. Ale chtěla jsem mít od vás pokoj. Tohle jednou prasknout muselo."
„Ano, tak tedy mazaný kompromis. To je zajímavý přístup. Víte, jak se říká vaší bohulibé činnosti?"
Ušklíbla se.
„Kuplířství? To mi nepřišijete."
„Dokonce jste sjednávala některé návštěvy. Taky jste si je poznamenávala?"
„Nezkoušejte to na mě, pane kapitáne, Králová měla takovou pověst, že o tom mohla tak dlouho nevědět jedině Bezpečnost. Žádné kuplířství, kdepak, pánové. Pronajala si u mě pokoj, protože se špatně snášela s matkou, a platila mi dvě stě měsíčně. Víc ani halíř. Když je hrtvá, nemusíte s tím alespoň nic dělat. Jestli se nechcete dostat do války se zdejšími hlavouny."
„My nejsme obecní strážníci závislí na milosti pana starosty."
Neodpověděla, jenom se smála, tiše a drze. „Tak vy jste to tušila, že vás sledujeme?" „Mě? Snad Dagmaru! Samozřejmě." „Proč jste Královou nevarovala a proč jste tu živnost nezavřely?"
„Prosím vás, nechte toho množného čísla. Dagmara mi řekla sama, že po ní slídíte."
„A odkud to věděla ona?"
„To nevím. Třeba jste to nedělali dost šikovně."
Záruba přikývl. „Asi. My vůbec děláme spoustu věcí nešikovně. Ale vy jste si vedla záznamy dřív, než jsme se prozradili. Ale zase ne od začátku, Králová u vás přece pobývala už dva roky."
„Já rozumím. Vy chcete vědět, proč jsem začala právě v prosinci."
„Tak."
Opřela si hlavu o otevřenou dlaň, měla jemné štíhlé ruce s úzkostlivě pěstěnými nehty, ale ruce už její věk prozrazovaly.
„Když jste mi obrátili byt, rozhodla jsem se, že si budu zaznamenávat všechny návštěvy, tedy i návštěvy u Dagmary. Metody policie znám, mohli byste si vymyslet, že mi tam nosí třeba kostelník od Všech svatých kradené relikvie."
„Jakou měla Králová taxu?"
„Nevím o žádné taxe, nevím ani o prostituci. Nemohu zakazovat své známé, která mi řádně platí, žádné návštěvy. Namáháte se zbytečně, pánové."
Záruba jí vysvětloval, že policie nemá zájem stíhat ji za kuplířství, když nemůže Královou stíhat za prostituci. Právně by to sice možné bylo, ale dnes už to nemá cenu.
„My hledáme vraha," řekl. „A v tom byste nám měla pomoct."
Záruba si s ní nějak nevěděl rady. Ačkoliv na něho takové lasičky nepůsobily, výslech nevedl nikam. Hálková si Zárubu prohlížela, ale pak se pousmála a řekla:
„Dobrá, já vám nebudu povídat, co vím, protože toho skutečně nevím moc. Jestli se spokojíte s mými dojmy a názory, tak prosím. Jistě jste jí už přehrabali byt. Měla slušný standard, ale zase žádné nabité šatníky ani přepychové věci. Potřebovala sice provozní kapitál a určité podmínky, ale celkem žila skromně, nekouřila, skoro nepila, jedině se ráda cpala. Byla trochu hubená a jedla jako zedník. Dagmar byla posedlá touhou po velkém majetku. Ta mířila výš. Šetřila a někdy i škudlila. Měla možnost vdát se například do ciziny. Jezdili sem různí zamilovaní paprikové. Kdysi o tom uvažovala, ale jenom nakrátko, nechtěla být na nikom závislá a sloužit jako reprezentační atrapa něčím rozmarům. Kromě toho si nemyslete, že muže zvlášť milovala. Mluvila o nich hrozně. Skoro je nenáviděla, k tomu názoru se asi dopracovala v posteli. Nepředstavujte si ji jako typickou prostitutku, která si vydělá dvě stovky a vyhodí je hned za krajkové kombiné. Dagmar, to byla pyšná královna, samotářská, žádný pouliční aušus. — My jsme nebyly přítelkyně, jenom dobré známé. Dobří známí si taky leccos řeknou. Ale ta mi neřekla nikdy nic. A o sobě mluvila málo."
Hálková připomněla Zárubovi její původ; byla v pohraničí dlouho a znala výborně celou Královu rodinu, i otce, který spáchal sebevraždu.
„Svůj život považovala za provizórium a tak s ním i zacházela. Při svých známostech mohla chytit dobré místo, to by se bylo nějak sfouklo. Reprezentábl sekretářka, která otvírá dveře, vaří kafe a baví návštěvníky. Ani ji nenapadlo. Mohla mít vlastní byt. Sedlmayer, předseda byťáku, ten ožrala, úplatkář a zloděj, ten by ji byl určitě sehnal něco parádního. Kdepak, nevyužila toho. Neříkali jí Královna jenom kvůli jménu nebo zjevu. Byla nevzdělaná, studená jako psí nos, snad i frigidní, ale veliká herečka v posteli, jestli vás to zajímá — aby to mužské nezajímalo — neposlouchala jsem sice za dveřmi, ale nebudu si kvůli ní brát vatu do uší, když jdu po předsíni. To byste měli magnetofonové nahrávky! Unikáty! Co bych vám lhala, ráda jsem ji neměla. Tyhle typy mi neimponují. Ale jestli byl někdo doslova stvořený pro nějakou tragédii, tak Dagmara. Tu mohl zabít kterýkoli chlap, protože ona ho vyvedla z míry a pak se mu klidně vysmála, nebo ho vykopla, když mu došly peníze. Mohla taky někoho vydírat anebo se do ní někdo zbláznil, jistě jste už slyšeli o Kubátovi; i ta ochechule Hanáčková jí byla schopna vrazit kudlu do zad. Kubátová by zaplatila jmění, kdyby našla řemeslného lumpa, který by Dagmaru zamordoval."
Záruba ji konečně přerušil: „Kdo myslíte, že zná heslo její vkladní knížky?"
„Že by Králová někomu svěřila vkladní knížku? Kdepak. Aby na ni ukládal jejl peníze? To je vyloučená věc. Určitě nikdo neznal to heslo."
„Co Hanáčková?"
„Určitě ne. Dagmar věděla, že jí Hanáčková závidí i jak ji nenávidí."
„Jak to tedy bylo s jejich přátelstvím při takové nenávisti?"
„Spíš vzájemný podpůrný spolek než přátelství. Dagmar byla krásná holka, úplně fantastická vedle Hanáčkové. A ta jedla drobty, které spadly se stolu. Prostě ošklivá služka ..."
„Na psychologii prostitutek nejsem odborník, ale schází mi v tom pořád nějaký milenec."
„Vám vězí v hlavě heslo té knížky. Já vám rozumím. Někdo, komu by dělala otrokyni, pasák, tak, ano? Ani nápad. Poslyšte, v tomhle já se nevyznám."
Kapitán se nakazil jejím úsměvem.
„A Vaněček?"
Zamyslela se. „Tady přihořívá. Jejich vztahům dvakrát nerozumím. On je tedy výstavní blbeček i přes svůj titul a funkci. Jenomže ona taky chytrosti nepobrala. Ale pokud vám leží v hlavě to heslo, nevěřím, že by právě Vaněček ..."
Hálková dokázala změnit výslech v rozhovor mezi mužem a ženou; opravdu tady chyběla už jen láhev vína. Protáhla se, vrhla na Zárubu přímý a jakoby obdivný pohled, který by zlomil každého policajta.
Záruba jí nepodal kožich, měl k tomu závažný důvod. Zdřevěněla mu mezitím noha a byl by musel k věšáku odkulhat. Zůstal proto sedět, rychle se s ní rozloučil, vstal až po jejím odchodu. Došel ke kaktusům, prohlížel si je a drolil v prstech hlínu. Potom nacpal do aktovky seznamy, které musí večer pro
studovat, a právě když si oblékal kabát, zabzučel telefon. Ozvala se ústředna, přepojují Městečko. "Máme trumfy," slyšel Záruba Stárka. „Můžete přijet?"
"Necháme to na zítřek, přijedu ráno. Zapomněl jsem na oběd a mám hlad, že bych spořádal půl husy a deset knedlíků."
ČTVRTEK
Vůz zvonil na silnici k Městečku. Od rána svítilo slunce a slabě mrzlo.
„Tudy jsem jel kdysi pro bábu sanitkou a trefil jsem vám autem tři koroptve na jeden zásah," řekl Habart.
„Odevzdal jste je?" ptal se Záruba.-
„Já jsem tehdy nevěděl, kam se to odevzdává. Ale jindy jsem měl zase smůlu. V Dubnici jsem vjel do zatáčky pikolou a za přední blatník se mi chytla pěkná husa. Coural jsem se pomalu přes vesnici, chybělo sotva sto metrů a za předposledním barákem mi ta mrcha spadla."
„Vyprávěl jste to, když vás brali k Bezpečnosti?"
„On se mě nikdo neptal."
Bylo devět hodin. Stárek s Koťátkem čekali na okrskové stanici v Městečku. U stolku seděl děda s hůlkou, Antonín Přidal, důchodce, kdysi kapelník zdejší dechovky. Kapitán si ihned vzpomněl; před léty tady vyšetřoval jeden násilný čin, nějaký mladík bodl milou při venkovském bále, kde ta dechovka vyhrávala.
Objeli náměstí a Stárek ukázal za Kulturní dům do uličky, která vedla ke škole.
Zastavili nad svahem, kterým se klikatila sotva znatelná vozová cesta, značkovaná švestkovými pláňaty. Středověká nedobytnost se tady městu vymstila. Bylo jako ve svěrací kazajce a mohlo se natáhnout jenom jako guma připevněná na skalním výběžku, obloukem přes bachratý kopec k nádraží.
