Stránky

Krasavec se vrací - Fiala Vladimír

Krasavec se vrací - Fiala Vladimír


Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 26 15 51, jako součást periodické řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace Jiří Brynda. Grafická úprava Irena Vršec-ká. Adresa redakce: Praha 6, Vlastina ul. 710. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil vydavatelství Naše vojsko-administrace, Praha 1, Vladislavova 26. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, závod 08, Praha. Cena výtisku 8 - Kčs. 45 510

Krasavec se vrací - Fiala Vladimír



Krátká ukázka:


  Blížila se teprve osmá hodina, ale vzduch se tetelil v horkých paprscích jako o poledni. Vrbka zastavil zaprášený vůz před vraty rozlehlé fary. Sotva vystoupil, zaskřípěla branka ve vratech. Kuchařka Beata, prošedivělá a pohublá, vyhlédla ven.
 „To jsou k nám hosti! Důstojný pán bude mít radost,“ vítala ho upřímně. „Zajeďte dovnitř,“ vybídla ho a otevřela obě křídla, aby mohl projet. Odkudsi zezadu ze dvora se přišoural starý, bělovlasý muž se zahradnickou zástěrou, ale v nezbytném kolárku.
 „Vítám tě, Mirku,“ objal hosta. „Konečně sis na mne vzpomněl. Pojď dál, chlapče, pojď. Rád si stebou popovídám. Žijeme tu jako poustevníci.“
 Vrbka vykročil po známých schodech. Nebyl tu už skoro rok, od Aniččina pohřbu. Starý pán za tu dobu notné sešel, jeho pleť pobledla a pohyboval se jen s námahou, jak si Vrbka všiml.
 „Posaď se, „ zval ho bývalý konzistorní rada. „Beato, přineste nám něco na osvěžení. Ty piješ červené, pokud vím,“ napověděl.
 „Skleničku si dám, ale s vodou, slečno Beato,“ přisvědčil Vrbka.
 „Mně taky skleničku,“ volal farář. Nedbal Beatina zamračeného pohledu a věnoval se hostovi. „Jen povídej, co je s tebou, co děláš?“
 „Jsem stále ve Vyškově. Jmenovali mé velitelem okresu.“
 „Všechna čest,“ pochválil ho Zahrádka uznale. „Máš jistě plné ruce práce.“
 „Úkolů nad hlavu, lidi málo, ale taková už je doba. A co vy, strýčku, jak jste na tom se zdravím?“
 Beata se vracela se známým džbánkem a sklenicemi. Orosená karafa nasvědčovala, že kuchařka nelenila běžet pro čerstvou vodu do studny. Vrbka zachytil její vystrašené gesto. Nalila jim oběma, čemuž se divil. Vždycky dosud radovi Zahrádkoví víno přísné odměřovala.
 „Tady je to, prosím. Pomohl byste mi s konví, pane Mirku?“
„Rád, samozřejmě.“ Vrbka vyskočil a šel za ní do síně.
  Beata se k němu přitočí la a zašeptala: „Pan rada je na tom zle, srdce už dlouho nevydrží. Doktor mi to říkal,“ utřela si slzu cípem zástěry. „Chudák, od Aniččiny smrti je tak sám!“
 „Zařídím mu léčení v Brně, snad se dá něco dělat,“ navrhl Vrbka ochotné.
 „V jeho letech? Kdepak, příroda si poručit nedá. Šetří se, odpočívá. Já ho však znám a vidím, jak mi schází před očima. Jen mu proboha nic neříkejte! Teď už mu i tu trochu vína dopřeju. Ať si užije, neměl lehký život,“ vzlykla. „Nesmi se rozčilit, proto jsem vás zavolala.“
 „Nebojte se, slečno Beato, neublížím mu. Vždyť ho mám opravdu rád jako vlastního strýce.“
 Zamyšlený se vrátil do pokoje. Přistihl Zahrádku, jak si nalévá další sklenku. Musel se usmát. Dokud starého pána neopouští chuť na víno, má v sobě ještě dost vitality. Zahrádka provinile postavil džbánek na podnos.
 „Všechno přede mnou zavírá,“ stěžoval si tiše. „V jednom kuse mi káže, abych se šetřil. K čemu? Vím, že mne Pán zanedlouho povolá.“
 „Vždyť Beata není zlá, myslí to s vámi dobře,“ namítal Vrbka.
 „Já vím, změnila se k nepoznání, každou neděli mi sama od sebe přinese půl džbánku. Jenomže mně už mnoho světských radostí nezbývá. Jídlo mi nechutná a to je zlé, chlapče. Ještě v únoru jsem byl u pátera ve vsi,“ zazářily mu oči vzpomínkou. „Dostal zabijačku. Ochutnal jsem kousek ovaru, jitrničku, jelítko, vařená játra, pečené maso, všeho jen jako vrabeček. Něco málo jsme k tomu vypili, a výsledky? Beata mé týden kurýrovala. Od té doby nejsem ve své kůži. Jen vínečko mi chutná. Mám ve skleníku schovaný demižón,“ ztišil hlas do šepotu. „Zahradník mi nosí jihomoravské vavřinecké. Pochoutka, proto se tam pořád motám. Kdyby Beata věděla,“ usmíval se lišácky. V té chvíli připadal Vrbkovi stejně čilý jako před léty, za války, kdy se nebál riskovat vlastní život, aby mu pomohl.
 „Strýčku, mám k vám prosbu,“ rozhodl se Vrbka přejít k věci.
 „Já vím, žes nepřijel jen tak. Ptej se, chlapče.“
 „Znáte otce Theofrasta? Jmenuje se správně Bohumil Řádek. Byl prý vaším žákem.“
 „Řádek… vzpomínám si. Chytrý, učenlivý, chápavý, ale nespolehlivý. Co provedl?“
 „V posledních letech si zavedl živnost zázračného lékaře. Žije tam u nás, na Drahanské vysočině. Plete dohromady náboženství se šarlatánstvím. Dovolává se boží pomoci, ale lidem dává za nestydaté peníze obyčejné bylinkové čaje, dokonce i luční seno.“
 „To je mu podobné,“ zasmušil se Zahrádka. „Vždycky jsem si myslel, že je prospěchář. Proto také musel odejít z duchovenstva. Nestoudné okrádal věřící.“
 „Včera večer jsme ho zatkli,“ prozradil Vrbka. „Mlčí jako ryba.“
 „A ty sis přijel pro recept, jak na něho,“ hádal Zahrádka.
 „Vlastně ano,“ přiznal Vrbka. „Víte, strýčku, ono je to poněkud složitější. Sám neprovedl nic nápadného, nastrkoval za sebe druhé. Dokonce i kostelníka od nás, polovičního blázna. Ovšem organizátorem je on. Musím se mu dostat na kobylku.“
 Konzistorní rada se napil. Dlouho převaloval lahodný doušek, než polkl. „Řádek, jestli mě pamět nemýlí, míval podivné sklony už jako seminarista. Byl protekční dítě, atak jsme mú dost promíjeli. První rok patřil mezi nejlepší, i když učení mnoho nedal. Jak stoupaly nároky, začaly s ním problémy. Dost si pamatoval, ale to už nestačilo. Působil i na ostatní bohoslovce, je rozený vůdčí typ. Vždycky chtěl stát v popředí. V prospěchu to nedokázal, olil tedy jinou cestu. Vymýšlel všelijaká alotria. Dokud se držel v mezích drobných studentských darebáctví, odpouštěli jsme mu. Jednou však ztropil poprask, že jsme z toho měli nepříjemnosti až na biskupství. Tvrdil totiž, že měl vidění. Zjevila prý se mu Panna Maria a zvěstovala mu, že ďábel mamonu chce zatáhnout lidstvo do zkázy. Dalo nám spoustu práce, než se skandál urovnal. Řádek sice odvolal své tvrzení,ale někteří seminaristé si mysleli, že k tomu byl donucen. Jistě se o ty pověsti přičinili on sám. Nakonec přece jen dosáhl vysvěcení a odešel někam na jižní Moravu.
 Nic mu nechybělo, dostal bohatou štolu a početnou vesnici, také asi na otcovu přímluvu. Po čase, kdyžsi získal věřící svými kázáními, předstíral další vidění. Znovu tvrdil, že ho Matka Boží pověřila, aby vedl lidi proti hříšnému mamonu a obrátil jejich mysl k Bohu. Tentokrát se projevil cílevědoměji. Namluvit bohatým selkám, že jediné důstojnými dary na nový chrám Páně dosáhnou odpuštění. Musel bys ho slyšet jak kázal, abys pochopil. Má dar strhnout lidi. Mluví podmanivě, umí lidem sáhnout do duše. Většina věřících za ním šla skutečně jako stádo ovcí. Nanosili mu tolik peněz, že snad byl i sám překvapen. Potom dal pro klid duše upravit malby a okapy. Většinu peněz a darů však použil pro sebe. Aby získal ještě větší slávu, využil jedné místní ubožačky, která v mládí po nějakém nervovém šoku oněměla. Hřímal prý tehdy z kazatelny proti démonu zla, vybízel věrné věřící k větší zbožnosti, a když je uvedl málem do extáze, sestoupil mezi lavice, šel k té ubohé ženě, položil jí ruku na hlavu a řekl – jdi domů, dcero, a promluvíš. Taková je vůle Bohorodičky. Chuděru ženskou málem položila mrtvička, ale šla domů, a představ si – skutečně se jí vrátila řeč! Ptal jsem se tehdy svého bratra Pavla, toho psychiatra, co si o tom myslí. Vysvětlil mi, že podobné případy nejsou vzácné, ovšem většinou se dějí bez té pompézní kulisy. Stačí prý další šok ve vhodné chvíli a výsledek se může dostavit. Řádkovi to prostě vyšlo. Jeho sláva se rozkřikla široko daleko, lidé ho měli málem za svátého. Vrchnost si v té situaci nemohla dovolit kárné opatření. Ovšem s jídlem roste chuť. Řádek měl dost peněz, začal jezdit do Prahy na flámy, prokázaly se mu dokonce i styky s povětrnými ženštinami, a to byl začátek jeho konce. Revize ho usvědčila z podvodu s církevními penězi. S ostudou odešel z úřadu i církve. Z toho, cos mi řekl, ho poznávám. Vsadil na popularitu a udělal se pro sebe, jak se říká. Zázračný lékař,“ podmračil se pohoršené.
 „Děkuju, strýčku. Teď ho před sebou vidím jako na dlani.“
 „Chtěl jsem se tě zeptat, jak to dopadlo s Karlem Kašpárkem a Tigridem? Zavřeli jste je?“
 Vrbka zavrtěl hlavou. „Utekli. Někdo je včas varoval. Kašpárek je u Francouzů, Tigrid pravděpodobně také.“
 „A Pepek?“
 „Ozvalo se mu zranění. Odešel do civilu. Vrátil se k řemeslu, už půl roku se za ním chystám, ale pořád to nějak nevychází.“
 Zahrádka smutně pokývl hlavou. „Oba jste slibovali, že přijedete. Co se dá dělat, chápu, že nevíte kam dřív skočit. Pozdravuj ho, rád bych ho ještě aspoň jedenkrát viděl.“
 „Dékuju, vyřídím.“
 „Posaďte se,“ kývl Vrbka na zatčeného Řádka. Ostříhaný a oholený vyhlížel zázračný lékař poněkud směšně, odstávající uši mu dodávaly groteskní výraz.