Ale kapitán Václavík odhadl, že
tento člověk
je již delší
dobu mrtev. Vrátil se do předsíně,
kde čekala s příslušníkem Bezpečnosti
vystrašená penzistka. ,,Ještě minutku, paní Grébová.“ ,,Mládenci,
obrátil se k technikům,
,,dejte se do práce”.
Když technici provedli ofotografování a zajištění stop, konstatoval lékař při
zběžné
prohlídce, že smrt doktora Prouzy mohla nastat
přibližně před týdnem. Na stolku u pohovky ležela
použitá, jednorázová injekční stříkačka a prázdná ampulka s gumovou zátkou. Na
pravém předloktí mrtvého bylo vidět několik
vpichů. Co o tom soudíte, doktore?”, ptal se Václavík. Lékař,
doktor Kubala, byl příliš zkušený praktik, než aby se
ukvapil s úsudkem. Raději ne, kapitáne, nerad
bych se mýlil. Týden
je příliš
dlouhá doba. Zatím
mohu pouze usuzovat, že ten muž si
pravidelně píchal
injekce. Inzulín to rozhodně nebyl. Uvidíme … Vpichy jsou na pravém předloktí, doktore,”
ozval se poručík Rybář.
Doktor pokýval hlavou. Ano, všiml jsem si.
Ale to nemusí nic znamenat. Třeba byl levák. Z pitevního
protokolu se jistě dozvíte více. Zatím na shledanou.” Václavík pokynul staré
paní.
„Paní Grébová, pojďte se mnou, ale nelekněte se, prosím. Na
pohovce v pokoji je mrtvý člověk. Musím vás poprosit, abyste nám ho pomohla
identifikovat.” Penzistka se nechala vést do pokoje. Přikročila k pohovce a
ulekaně ucouvla. Je to on?” zeptal se
Václavík. „Ano,” polkla nasucho a hlas se jí
zadrhnul, je to doktor Prouza.”
Kapitán Václavík se rozhlížel po
Prouzově garsonce. Sestávala
z velkého obývacího pokoje, který zřejmě sloužil
i jako ložnice, malé kuchyňky,
koupelny, klosetu a úzké předsíně s
vestavěnými skříněmi.
V obývacím pokoji stála pohovka s dvěma pohodlnými křesly a módním skleněným stolkem, který sám o sobě mohl stát dost peněz. Na moderním psacím stole, umístěném pod oknem, byly pečlivě srovnány odborné časopisy. Secesní knihovna obsahovala převážně medicínskou literaturu. V koutě pokoje se krčil obstarožní ušák. V protějším rohu umístil majitel garsonky skříňku se zabudovaným televizorem a vysoce kvalitním přehrávačem japonské výroby. Podlaha byla pokryta dosti prošlapaným kobercem s klasickým vzorem. Když poručík Rybář otevřel dveře další nízké skříňky, nezdržel se významného hvízdnutí. „Podívej se,“ ukázal kapitánovi. Skříňka byla doslova přeplněna nejrůznějšími destiláty renomovaných zahraničních značek. Kapitán Václavík pokrčil rameny. „Víš, co mne napadá? Ten doktor si nežil špatně! Ale zdá se, jakoby teprve před nedávném začal vyměňovat a také doplňovat vybavení bytu.” „Na tom není nic divného. Já to dělám taky tak. Postupně vyměňuju a doplňuju.” „Já vím,“ souhlasil Václavík. „Jenomže si myslím, že bys dříve koupil nový koberec, potom nový ušák, možná chladničku, a teprve když by ti zbylo, tuhle japonskou supertechniku.” Prohlídka, kterou specialisté provedli opravdu důkladně, přinesla několik zajímavých faktů. V kovových nohách konferenčního stolku, vyrobených z chromovaných trubek, našli rovných sedm tisíc západoněmeckých marek. Na dně zásuvky psacího stolu objevili několik stránek strojopisu v němčině, v jednom ze sak, visících ve skříni, dvě pomačkané vstupenky do baru Parkhotelu, tašku s penězi a Prouzovými osobními doklady, včetně jeho služebního cestovního pasu. Kromě prázdné ampulky, ležící na koberci vedle injekční stříkačky, objevili dvě další, navlas stejné a rovněž prázdné, v odpadkovém koši. V domácím baru ležela tuba s několika tabletami Niamidu. Tělo mrtvého už bylo odneseno, příslušníci výjezdové skupiny rovněž opustili byt.
