Stránky

5 podezřelých - Novotný Bohuslav

5 podezřelých - Novotný Bohuslav


Edice Magnet 9/1981.

Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace L. Buriánek. Grafická úprava Irena Vršecká. Adresa redakce Vlastisna 710, Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1. Vytiskla tiskárna naše vojsko, n. p., závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 - Kčs.
59-211-81 TS13/33

5 podezřelých


Krátká ukázka:

   Marie byla rozčilená. Nejdřív měl zpoždění vlak, pak nejel trolejbus a jak to vypadá, přijde pozdě do práce. Kdyby se alespoň nemusela zastavit cestou v bytě. Nechala si tam všechno co nosí obvykle do zaměstnání, než jela k matce.
  Spěchala jak to jenom šlo a už předem lovila v kabelce klíč od branky. Držela ho připraven v ruce a přistoupila k vrátkům.
  Jenže klíčem nešlo otočit. Vzala za kliku. Vrátka se otevřela.
  Že by Bětka zapomněla zamknout?
  Ale vždyť nemá být doma! Předevčírem říkala, že jede na celý týden pryč, na kontrolu.
  A Marie přece včera navečer, než odjížděla k matce, zamykala. Pamatuje si to naprosto přesně.
  Nezdržovala se dlouhými úvahami.
  Pokračovala rychlou chůzí po cestičce zahradou. Mimoděk pohlédla k oknu pokoje, kde bydlí Bětka. Bylo pootevřeno. Jak to?
  Nedalo jí to.
  Zastavila se u pootevřeného okna a zavolala do místnosti. „Bětko, Bětko!“
  Žádná odpověď.
  Vylezla na obrubník zdi pod oknem a pokusila se nahlédnout dovnitř.
  V místnosti bylo šero. Chvíli trvalo, než začala rozeznávat jednotlivé předměty. Zdálo se jí, že na gauči někdo leží. „Bětko!“ Zavolala znovu do místnosti. Ticho.
  Seskočila a rozběhla se k domovním dveřím. Vzala za kliku. Bylo zamčeno.
  Chvíli jí trvalo, než odemkla. Prolétla chodbu a zabušila na dveře Bětčina pokoje. Nic.
  Stiskla kliku dveří, ale bylo zamčeno. Zachvátila ji úzkost. Vyběhla z domu a vrátila se zpět k oknu. Roztřesenýma rukama se vytáhla k okennímu rámu. Ano, uvnitř na gauči někdo leží.
  Obličejem dolů, jednu nohu spuštěnou z lůžka na podlahu. Namáhala se poznat, zda je to Bětka. Náhle spatřila něco, co jí vyrazilo dech. Velkou, tmavou kaluž na podlaze vedle gauče.


5 podezřelých


***
  „Ano, nechte všechno, jak to je, hned tam jedeme,“ zaslechl podporučík Hložek ve chvíli, kdy vcházel za kapitánem do velké kanceláře.“
  Kapitán přistoupil k telefonujícímu.
  „Sanitku jste už volali?… V pořádku, jestli přijedou dřív, tak je na minutu zdržte. Hned jsme tam!
Muž zavěsil sluchátko a obrátil se ke kapitánovi:
  „Volá nějaká ženská, že v ulici ‚Pod chrástem‘ v pokoji domku leží asi mrtvola. Viděla ji jenom oknem, pokoj je zamčený. Ale leží tam tělo, je tam nepořádek a na podlaze louže krve.“
  „Odkud volala?“ zeptal se kapitán.
  „Z budky na rohu.“
  „Tak se seber a jeď se tam podívat. Dáš mně vědět vysílačkou. Já zatím zablokuju pro jistotu techniky.“ Jo, vzpomněl si kapitán, „tohle je náš nový přírůstek, podporučík Honza Hložek. Čerstvej ze školy, ještě voní lakem.“
  Obrátil se k Hložkovi. „Seznamte se, tohle je Jirka Sekera, tamhle Bohouš Dvořák a ten co telefonoval je Pavel Polák. Na dlouhé představování, jak vidíš, není čas. Víš, co bude nejlepší? Pojedeš s Pavlem, aspoň se poznáte. Kdyby to byl mord, nebo něco na ten způsob, je vám jasný, že mně za stopy ručíte vlastníma hlavama?“
  Teprve na schodech si Hložek uvědomil, že pořád drží pod paží svoji teď už prázdnou aktovku.
  Takhle si nástup do služby opravdu nepředstavoval.


5 podezřelých


***
  Sanitka přijela před nízký přízemní domek vzápětí za nimi. Poručík Polák už mezitím hovořil s mladou, asi pětadvacetiletou brunetkou, která se představila jako Nohejlová. „Takže odkud je vidět do pokoje?“ Ukázala rukou. Došli k oknu. Polák nahlédl dovnitř.
  Postava na lůžku byla zřetelné vidět, právě tak jako tratoliště krve pod ní.
  „Říkáte, že dveře pokoje jsou zamčené. Máte klíč?“
  „Ne, mám jenom svoje…“
  „Pojďte!“
  Šli všichni. Průvod uzavíral Hložek a lékař ze sanitky.Poručík vzal za kliku. Zbytečně.
  „Půjčte mi ty klíče,“ obrátil se na Nohejlovou. „Ale to jsou jen moje…“ Přesto mu je podala. Klíč se volné otočil v zámku. Poručík vzal za kliku a dveře se otevřely. Obrátil se na Nohejlovou. Ta jen nechápavě zavrtěla hlavou.
  „Nikdy by mě nenapadlo to zkusit,“ zakoktala.
  „To bývá často, v takových starých domcích,“ řekl poručík klidně. Pohlédl do místnosti.
  Shrnutý koberec, stolek, zřejmě posunutý z původního místa, povalené křeslo. Zrakem se zastavil v protějším rohu u okna. Na lůžku, pod kterým zůstala velká kaluž krve, ležela na břiše poloobnažená postava s jednou nohou a rukou spuštěnou na podlahu. Polák se otočil do chodby:
  „Zůstaňte tady, dovnitř nechoďte. Honzo, zeptej se v sanitce, jestli mají s sebou doktora.“
  „Jsem tady!“
  „Dobře, opatrně půjdete za mnou. Do ničeho, prosím vás, nešlápněte. Ostatní zůstanou venku!“
  Rychle, ale pozorně přešel pokojem k lůžku.


5 podezřelých



  Sehnul se, dotkl se levé ruky ležící postavy a otočil se k lékaři, který už stál za ním:
  „Myslím, že je mrtvá.“
  Lékař opatrně obešel krev na podlaze, pokusil se nahmatat tep, pak trochu odhrnul rozházené vlasy a shýbl se do dřepu. Baterkou posvítil do oka.
  „Exitus,“ potvrdil.
  „Honzo, skoč do vozu a zavolej kapitána Javorka, že je to mord. Tohle si přece nemohla udělat sama,“ obrátil se napůl s otázkou na lékaře. Doktor zavrtěl hlavou.
  „Jak dlouho může být mrtvá?“
  „Těžko říct.“ Lékař sáhl mrtvé na tělo, pohnul jí rukou.
  „Tři, čtyři hodiny, řekl bych. Ale přesněji vám to řeknou na prosektuře.“
  „Tak zatím děkuju. Jestli potřebujete odjet, tak můžete, ale ještě prosím vaše jméno a jméno řidiče, pro protokol.“
  „Doktor Makovec, Jiří Makovec a řidič se jmenuje Karel Vondra.“ Vrátili se na chodbu.
  Marie Nohejlová tam nehnuté stála, dlaň pravé ruky, aniž si to uvědomovala, přitisknutou na ústech.
  „Je to Bětka!“ vyrazila ze sebe ve chvíli, kdy se pohledem střetla s poručíkem.
  „Pojďte, půjdeme chvíli ven,“ vzal ji za loket. „Už jsou na cestě,“ oznamoval Hložek. Sanitka odjížděla.
  „Posaďte se zatím tady do auta,“ pokynul Polák dívce, která se i v letním dopoledni chvěla zimou.
  Sedla si na nabízené místo, poručík obešel vůz, usadil se vedle ní a vytáhl blok.
  „Jmenujete se Marie Nohejlová, že, bydlíte tady v tom domku v podnájmu a volala jste nás. Mluvili jsme spolu.“ Trochu se na ni usmál, snad proto, aby ji povzbudil.
  „Můžete mi říct, co se dělo, když jste zjistila, že něco není v pořádku a co vás vlastně nejdřív znepokojilo? Vy jste tady dnes, jak jste říkala, nespala?“
  Začala povídat. Zpočátku pomalu a přerývané. Podporučík Hložek přisedl na přední sedadlo a pozorně naslouchal.
  „Takže jste v mrtvé poznala svou spolubydlící?“ zeptal se poručík, když skončila.
  „Ne, to ne, ale kdo by to mohl být jiný? Ona vlastně není moje spolubydlící, mám svůj pokoj nahoře, ale známe se, pochopitelně.“
  „Ještě vás budeme muset chvíli zdržet, jakmile to bude možné, budete muset ověřit, jestli je to opravdu ona.“
  „Budu muset?“
  Poručík vážné přikývl. Na rohu se ozval zvuk motoru a do uličky vjela výjezdovka.
  „Tohle je slečna Marie Nohejlová, která nám zavolala,“ představil Polák stále ještě nevzpamatovavší se děvče kapitánu Javorkovi.
  „Lékař potvrdil, že žena nalezená v domku je mrtvá, zemřela odhadem před třemi až čtyřmi hodinami, takže mrtvolu jsme ponechali na místě nálezu. V pokoji nedošlo k žádným změnám.“
  Kapitán přikývl.