-RPR-
Doslov napsal dr. Josef Ticháček. Ilustrovala Anna Svobodová. Obálku s použitím kresby Anny Svobodové a vazbu navrhl Jaroslav Fišer. Graficky upravil Jan Wild. Vydalo nakladatelství Mladá fronta jako svou 4198. publikaci. Odpovědný redaktor Zdeněk Storch. Výtvarný redaktor Jiří Svoboda. Technický redaktor Miloš Jirsa. Vytiskl Tisk, n. p., Brno, závod 3, Revoluční třída 1, Český Těšín. 12,59 AA. 13,23 VA. 176 stran. Náklad 50 000 výtisků. 601/22/85.6 Vydání 1. Praha 1980 23-048-80 13/33 Cena vázaného výtisku Kčs 24,—
Krátká ukázka:
Staveniště budoucí teplárny rozrývalo zemi hned za hospodou a nebylo tedy divu, že o svačince měl hostinský napilno. Dnes dvojnásob, neboť zpráva o zatčení dvou cikánských mladíků, podezřelých z Rumlova zavraždění, se stala hlavním námětem pivních rozhovorů a později i hádky, vzkypělé mezi cikány a necikánskou skupinkou stavebních dělníků. Nemělo smysl pátrat, kdo začal, kdo provokoval, kdo odpověděl, kdo přenesl jednotlivost na celou národnostní skupinu, kdo první vztáhl ruku a kdo komu přispěchal na pomoc. To všechno byly běžné mechanismy zášti. Podstatné byly dvě věci. Že cikánští dělníci obsadili hospodu — a necikánští ji, víceméně nedobrovolně, opustili. A že mezi těmi, co zůstali uvnitř, byli i dva nejvíc rozezlení. Otec a starší bratr zatčeného Deža. Uvnitř zůstal mimochodem i hostinský, v němž strach z toho, co by mohlo nastat, kdyby zůstal lokál bez dozoru, převládl nad strachem z toho, co už nastalo.
„Proboha, nadporučíku, rozpusťte ten bojový šik," řekl Smolina příslušníkovi, ktarý zorganizoval tohle obléhání. „Nedělejte z toho větší tyjátr, než už je. Nebo se bojíte, že těch dvacet kopáčů potáhne na radnici udělat defenestraci městských konšelů?" „Ale to je přece stávka!" bránil nadporučík chabě své velení. „Nežijeme přece nikde v Americe, aby nám tu živly stávkovaly! Musejí přece vidět, že se jich nebojíme ..." Jestli tu dělá někdo z obyčejných dělníků živly, tak je to momentálně tahle obrněná vozba, pomyslel si Smolina, ale neřekl nic, jen mávl rukou a otočil se k nadporučíkovi zády. Byl z těch, kteří, když se někoho nebojí, to dávají najevo takhle. A ne pravým opakem.
„Proč vlastně volali zrovna nás?" zeptal se Konvičky, když kráčeli k hospodě. „Ne že by neudělali dobré, když tu tak marně hledám jedinou chladnou hlavu."
„Protože ti uvnitř odmítli opustit lokál a nastoupit do práce, dokud nepropustíme ty dva."
„Tak to asi stavbyvedoucí ještě dlouho nesplní plán," ušklíbl se Smolina.
Chystali se zrovna vstoupit dovnitř, když ze dveří vyšel vznešený šedivý muž, lehce napadající na nohu. Smolina s Konvičkou ho poznali ještě dříve, než se představil, přestože ho předtím nikdy neviděli. Ale kdo o Juliu Frátovi už slyšel, ten ho nemohl nepoznat.
,Ani tam nechoďte," řekl Frátus sklesle. „Jsou jak zabedněnci, když to na ně sedne. Savi gódi, ajsi búti. Jaky rozum, takové dílo. Staré rómské přísloví. Neslyší, nevidí a melou si svou. A přitom jsou to vesměs slušní lidé. Takhle zbortit všechno, co člověk léta prosazuje ..." smutně potřásl hlavou.
„Zuří?"
Frátus zdvihl překvapeně oči. „Nezuří. Proč by zuřili? Ale přestali uvažovat. Nejdřív se nechali vyprovokovat, pak si něco usmysleli a teď se jim náramně líbí sledovat, jak se ostatní snaží s nimi hnout. Mají pocit křivdy. Pochybuji, že s nimi někdo pohne." ,Ani respekt z vrchnosti?"
„Ten už vůbec ne," zasmál se Frátus. „Jakápak vrchnost? My jsme lid. A lid si přece vládne. Takhle to vidí." Konvička pochybovačně zdvihl koutek úst a přivřel oko. V tom druhém měl jedinou otázku. Stojí to za to tam vůbec chodit, když s nimi nehnul ani jejich vlastní člověk?
Smolina jen pokrčil rameny, a než vstoupil do dveří, ještě se naposled otočil k Frátovi. > „Půjdete tam s námi?"
Starý Róm zakroutil hlavou. „To by nemělo efekt. Chci zkusit ještě jednu možnost. Hodně štěstí. A kdyby s nimi nebylo pořízení... nechcete vůči nim, doufám, použít násilí. To by věci jenom uškodilo..."
„Které věci?" řekl rozladěně Smolina, aniž by čekal odpověď. I ten jediný, kdo mohl působit jako spojovací článek mezi nimi a námi, se bojí kompromitace před vlastními lidmi, pomyslel si zklamaně. Tenhle malý detail ho dostal rázem do stejné nálady, v jaké byl ráno. Kdyby tušil, jak se mýlí, rozhodně by se mu vstupovalo do omlácených hospodských dveří příjemněji. Hlasitá romština, ktará zněla lokálem, umlkla jako přetržené hlasivky a rázem se k nim otočilo dvacet párů černých očí. „Jsem kapitán Smolina. Řekli mi, že se mnou chcete mluvit." Jeho hlas zněl jasně a tvrdě. Hostinský, vyhlížející zaskleným oknem z kuchyně, pootevřel dveře, aby mu nic neuniklo. „Chceli sme," vyrazil ze sebe vztekle Róm, tlustý stejně jako jeho černý knír. „Nepojdeme ..."
„Já jsem se představil," přerušil ho Smolina. „Kdo jste vy?" Róm malinko zaváhal, šlehl očima vpravo, vlevo a hlouček mužů mu znovu dodal sebedůvěru. „Já som Ramas. Otec Deža. Fero je moj synovec." Hrdě vypnul hruď, zaflákanou od cementu. „Mám troch synov, trin míro čháve, a všecí sú po mně. Tu najstarší," našel po levici omlazený odlitek své vlastní podoby a pyšně jej poplácal po rameni, „. . . aj Mišo, druhý syn, všeci sme fachmani, robíme ako šarkani, len sa spýtajte na direkcii, aj si zarobíme, všade nás vezmu, všetkými desiatimi po nás hrabnú a povedia: Ramasovci...".
