Stránky

Výstřel do zad - Leonov Nikolaj

Výstřel do zad - Leonov Nikolaj



-RPR-

Z ruského originálu Vystřel v spinu, vydaného v časopisu Junosť č. 7—9, Moskva 1979, přeložil Vojtěch Jestřáb. 
Obálku s použitím kreseb Jiřího Petráčka navrhl a graficky upravil Jaroslav Faigl. 
V roce 1980 vydalo Lidové nakladatelství, vydavatelství Svazu československo-sovětského přátelství, Václavské nám. 36, Praha 1, jako svou 1937. publikaci. 

Odpovědná redaktorka Alena Vlčková. 
AA 9,26, VA 9,94. 152 stran. 13-34. Náklad 70 000 výtisků. 
Vytiskly Východoslovenské tlačiarne, n. p., Košice. 1. vydání. Rozšiřuje PNS.
26-057-80. Cena kart. 12 Kčs

Krátká ukázka:

   Při úvodní prohlídce nebylo na. dveřích bytu zjištěné žádné poškození.
   Předsíň má rozměry dva krát tři metry, dveře do pokoje jsou vlevo od vchodu, do kuchyně přímo proti němu.
   Vedle vchodu je na pravé stěně věšák, na němž visí pánský plásť velikosti č. 50—52, který patří majiteli bytu. V předsíni na podlaze se nezachovaly žádné identifikovatelné stopy. Dveře do pokoje nemají zámek, jsou otevřené. Pokoj měří čtyři krát pět metrů, proti dveřím je jedno okno s výhledem na jihozápad.
   Mrtvé tělo leží téměř uprostřed pokoje, hlavou ke dveřím, na zádech (fotografie přiložena).
                                                                                 Z protokolu o prohlídce místa činu

   Teplota těla, teplota okolního prostředí a taktéž přítomnost, velikost a rozmístění mrtvolných skvrn a interval jejich znovuobjevení po předchozím stlačení svědčí o skutečnosti, že smrt nastala přibližně před osmi či devíti hodinami.
                                                                                 Ze závěru lékařské expertizy

   Tvar a velikost otvoru, kterým vnikla pod levou lopatkou střela, šířka odřené kůže, šířka ožehliny a také rozmístění zbytků zplodin spáleného střelného prachu a neshořelých částeček svědčí o tom, že výstřel byl veden ze vzdálenosti kratší než jeden metr.
                                                                                Ze závěru experta kriminalistického ústavu

   Tyto dokumenty se objevily na stole inspektora Moskevské kriminální služby kapitána bezpečnosti Lva Gurova až druhého září. Prvního září si však Lev vykračoval po Strastném bulváru směrem k Petrovce a pobrukoval si písničku. Právě dnes bylo Lvovi pětadvacet, a proto nazíral na svět blahosklonně. Spolu s ním kráčeli po bulváru školáci. Malí kluci s taškami na zádech se stydlivě vytrhávali hrdým babičkám a matkám. Děvčátka v bílých zástěrkách tiskla k prsíčkům kytky a připomínala baletky, děkující se před oponou. Žáci vyšších tříd, lidé už zmoudřelí a přiměřeně zbavení iluzí, šli s rozvážnou nedbalostí.

   Lev se přestěhoval do Moskvy už před rokem. Nejprve bylo vysokými úředními místy rozhodnuto o přeložení jeho otce - generálporučíka Ivana Ivanoviče Gurova. Potom nečekaně přeložili do Moskvy i Lvova náčelníka, plukovníka Turilina, který vymohl přeložení taky pro Lva. Ale otec pořád ještě předával funkci.

   Rodiče a hlava rodiny hospodyně Klava, jež Lva vychovala, měli přijet až v říjnu.
Prvního půl roku žil Lev v internátě, potom přidělili Gurovovi staršímu velký byt v novostavbě. Lev s dvěma kufry přesídlil do prázdných prostorných pokojů, koupil si rozkládací lůžko, dlouho je přetahoval z pokoje do pokoje a nakonec je umístil v kuchyni. Do několika týdnů dorazily dva kontejnery s nábytkem rodičů. Ted byl byt přeplněn bednami vytvářejícími labyrinty. Lev zavřel dveře do pokojů a ponechal si pro sebe kromě předsíně jen koupelnu, záchod a kuchyni. Tím chtěl podtrhnout, že ke zbývajícímu území nemá žádný osobní vztah a že za ně nehodlá nést nezmenší zodpovědnost.
Moskva a Hlavní správa kriminální služby přijaly Lva chladně. Byl zařazen do Turilinova oddělení. Ve skupině byli čtyři další muži.
   Inspektor podplukovník Petr Nikolajevič Orlov působil na kriminálním oddělení už celé čtvrtstoletí, tedy tolik let, kolik uplynulo od Lvova narození. Byl to energický a panovačný muž a choval se dost nadutě. Stroze ukázal Lvovi jeho stůl a sejf, nařídil mu, aby se bez otálení obeznámil s agendou a pustil se do práce, protože prý nikoho ani nenapadne, aby „makal" za něho. Aťsi je mu náčelník oddělení sebevíc nakloněn a jeho otec ať je třeba maršál, jestli řádně nezabere, pozná, zač je toho loket.
Kancelář byla určena pro dva, u stolu proti Lvovi seděl Serjoža Novikov, který před rokem dokončil univerzitu, díval se na život přes své brejličky s jinošským nadšením a přivítal nového kolegu s otevřenou náručí.
   Čtvrtý muž ve skupině — pětatřicetiletý major Viktor Ivanovič Kirpičnikov — rozuměl své věci, sloužil spolehlivě, téměř všechen pracovní čas trávil za stolem a horlivě psal. Lev nebyl s to pochopit, jak je možné vykonávat operativní práci a nevycházet při tom z kanceláře. Nicméně Kirpičnikovovy pracovní záležitosti byly v pořádku, a jak se ukázalo o něco později, major byl považován za solidního pracovníka.
Skupina měla na starosti jeden z moskevských obvodů, počtem obyvatel skoro tak velký jako rodné Lvovo město. Co znamená „měla na starosti"? Podplukovník Orlov, a pochopitelně i jeho podřízení, odpovídal za vypátrání všech zločinů spáchaných na území obvodu.
Lev si sehnal plán Moskvy i obvodu a připíchl je na stěnu. Obvod začínal u kremelské zdi a končil u okružní cesty. Moskva byla jako veliký kulatý piroh rozřezána na dílky. Jeden z takových dílků — klínek obydlený málem půl miliónem lidí — byl svěřen do péče Orlovo-vy skupiny. V obvodě byla řada odboček ministerstva vnitra a oddělení bezpečnosti, ale zvlášť nebezpečné zločiny ... Jasný, ne?
Orlov jednou Lva přistihl, jak studoval plán obvodu, a suše poznamenal: „Moskvou dennodenně projíždí víc než milión lidí. Skoro celá třetina z nich prochází naším panstvím. A jestli se mezi těmi tři sta tisíci vyskytne jen jediný vyvrhel, tak jistě chápeš, že ..."
A dnes prvního září kráčel Lev po Strastném bulváru a vzpomínal na tenhle rozhovor, vesele si pohvizdoval a neměl ani tušení, že zítra ho čeká vyšetřování vraždy.

Přízemí výškového domu na Kalininově třídě zaujímala kavárna. Vysoká okna přes celou stěnu byla způli zatažena poloprůsvitnými závěsy. Stoly a křesla s tenkými kovovými nožkami byly lehké a vratké. Byla tu samoobsluha: prodávaly se tu saláty, párky, vaječné omelety a mizerná káva.
Navečer prvního září tu seděli Jevgenij Sutin a Pavel Větrov u rohového stolku a pili kávu.
Když Žeňka Sutin dovršil desátý rok, uměl virtuózně zahrát  sonátu  Čajkovského.  Nikdo  neměl pochyby o chlapečkově nadání a jeho skvělé budoucnosti. Sám Žeňka o tom nepřemýšlel, líbilo se mu hrát na klavír a tak tedy hrál. Žeňovi rodiče byli učitelé, otec vyučoval dějepis, matka literaturu. Milovali svého syna, ale vychovávali ho přísně. Chlapec si před každým jídlem myl ruce, skotačil v mezích normy, učil se svědomitě, s věcmi zacházel pečlivě, k dospělým byl uctivý. Hodně četl, věnoval se sportu, jako všichni hoši v jeho věku se zamilovával a zase odmilovával. Když Žeňa ukončil hudební školu, už nikdo, dokonce ani matka, nehovořil o jeho příštím turné po Evropě. Dostat se na konzervatoř se mu rovněž nepodařilo a mládeneček začal cho-dit do Vysoké jazykové školy — talent pro řeči měl Žeňa nevšední.
Ve třetím ročníku se Žeňa zamiloval. Jeho ideál zatlačil do pozadí i četné mejdany a zimní stadión na Petrovce.
Paška Větrov byl Žeňkův kamarád. Celé hodiny dovedli prostát ve dvoře před jejím domem, kde si pokaždé ujezdili klouzačku, aby nezmrzli. Láska byla na první pohled ta pravá, Zeňkovo přátelství s Paškou nerozlučné.
Paška od sedmé třídy horoval pro lyže a místo do školy chodil na celé půldny na Vrabčí hory. Zjara, před rozhodující bitvou o maturitní vysvědčení, splnil Pavel podmínky pro první výkonnostní třídu, a postoupil do juniorského reprezentačního družstva. K jeho úspěchům ve sportu přistupovalo okolí s nedůvěrou: nejspíš nám něco nalhává. Paška taky skutečně ve lhaní vynikal, ať lhal plánovitě, nebo jen tak mimochodem, vždycky lhal s fantazií. Na prahu dvacítky měl Paška přečteného Londona, 0'Henryho a Ilfa i Petrova, naučil se způsobně mlčet v inteligentní společnosti, do které ho někdy vodil Žeňka Sutin, zacházet nepříliš hlasitě s vidličkou a nožem a pozorně poslouchat.
Miloval hory a rozuměl jim, byl dobrý sjezdař, dvakrát se pořádně rozbil a třikrát se natloukl lehce, ale dál pokračoval ve sportu. Ostatně tahle část jeho života byla pro jeho známé vzdálená a nepochopitelná Nikdo si nevšímal toho, že je Paška prvotřídní lyžař a že ani jedenkrát nevzdal závod. Pětkař a rváč teď dělá přemety! To je toho! Je to snad důvod k obdivu a hrdosti?

Na podzim si zlomil nohu. Sezóna byla ztracena, ale Paška neochabl, pracoval jako trenér ve Spartaku, doručoval Žeňkova milostná psaníčka a ošoupával si podrážky pod okny Lenočky Veselovové — tak se jmenovala Žeňova nastávající — na uježděné klouzačce.
Otec Sutin postavil synovi družstevní byt. Paška do něho pomohl nastěhovat ledničku a nábytek, ale na kamarádovu svatbu pozván nebyl: Lenočka Sutina juniora příliš milovala, než aby se o něho dělila s kamarády.
Kamarádi se rozešli a znovu se setkali až po sedmi letech. Pavel se stal mistrem sportu, odbyl si vojnu, pracoval jako trenér a studoval dálkově fakultu žurnalistiky. Proč právě žurnalistiku? Sám Paška to vysvětloval tak, že k žurnalistice došel vylučovací metodou. „Diplom člověk mít musí, jinak ničeho nedosáhne. Ale jaký diplom? Exaktní vědy automaticky odpadají, matika ani fyzika si na žvásty nepotrpí, nedají se oblafnout — buďto umíš, nebo ne. Pedagogická dráha se pro mě nehodí, takových jako já je všude dvanáct do tuctu, navíc mi role kazatele nesedí.. . Cizí jazyky jsou samozřejmě dobrá věc, ale musíš je biflovat od rána do večera. Moh bych taky studovat tělesnou výchovu, ale já už jsem se na horách tak nakutálel, že o žádné další kotrmelce nestojím. A tak jsem se dal na žurnalistiku, vždyť jsem se sportem projezdil celou vlast a dostal se i do zahraničí. Něco jsem už v životě viděl, všelijaké lidi jsem potkal, psát se snad naučím, když se to naučili ti druzí." Tak mluvil Pavel Větrov, ale ve skutečnosti bylo všechno jinak. Paškovi ještě nebylo osmnáct, když se jednou u Sutinu seznámil se slavným spisovatelem. Celý večer proseděl Paska tiše v koutku, pozorně poslouchal a zapisoval si za uši.
„Naučit se psát může prakticky každý," řekl tehdy spisovatel. „Celá věc je v tom, má-li co říct lidem. Zná-li něco, co ostatní neznají! Je-li zajímavý člověk a budou-li mu ti druzí naslouchat!"
Paška se rozhlížel kolem sebe zkoumavě, dlouze pozoroval tváře, studoval je, dokonce se v nich pokoušel číst. A na univerzitu vstupoval s předsevzetím, že diplom je sice diplom, ale bez vzdělání, které prozatím podceňoval, se daleko nedostane.