Třistajednička hlásí... - Jirotka Antonín, Šafhauser Ivan

Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51 jako součást ediční řady MAGNET. 

Šéfredaktor Jiří Pražák. 

Obálka a ilustrace M. Havlíček. 

Grafická úprava I. Vršecká. 

Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. 

Rozšiřuje PNS. 

Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje Vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. 

Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., Praha, závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs.

59-445-84 

TS 13/33

Krátká ukázka:

Za okny horského hotýlku řádila vichřice, celá stavba skřípěla pod jejími nápory, vypadalo to téměř jako zázrak, že mrazivý uragán už dávno neodnesl střechu. Mizerné počasí na začátek prosince. A přitom všechno začínalo tak báječně.

První sníh napadl už v polovině listopadu a proti všemu očekávání neslezl, ale naopak, každý den dokázalo připadnout takových pět šest čísel jiskřivého, alpsky lehkého prašanu. Rolby zpevnily povrch sjezdovek a lyžařské vleky se rozklapaly.

Václav Hlavsa vytušil příležitost. Tržba, plán, prémie – zkrátka podnikatelský duch zvítězil nad pokušením oddat se předvánočnímu klidu. Rozdrnčel telefony. Volal na podnik, hovořil s Rekreou i Sportpropagem. Nakonec se mu podařilo během krátké doby zaplnit hotýlek až po střechu. Sezóna v Landsingerově sedle mohla začít o měsíc dřív než obvykle.

Do vánoc se dá najezdit víc, než za zbytek zimy, hlásalo heslo v lyžárně, vonící běžeckým voskem, a první tři dny provozu dávaly propagačnímu sloganu stoprocentně za pravdu. Fronty před kotvou vleku a sedačkami lanovky téměř žádné a i když byly dny kratičké, vraceli se hosté odpoledne báječně unaveni.

Sobota, neděle, pondělí. V noci na úterek se nebe zatáhlo temnými mraky a vítr rozčísl koruny horských stromů…

„Vážení,“ hlásil vedoucí hotýlku Hlavsa při snídani, „pro dnešek na výlety zapomeňte. Horská služba vyhlásila zákaz vycházení. Je mi líto, ale nedá se nic dělat. A abyste tu neměli tak dlouhou chvíli, je naše vinárna otevřená už teď, od devíti hodin ráno…“

Návštěvníci hotelu přijali den vynucené pauzy celkem poklidně. Jen osmnáctiletý Zdeněk Valášek se tvrdohlavě rozhodl, že si vyrazí na běžkách. Převlékl se do lehké silonové větrovky, namazal skluznici modrým skivem a otevřel dveře lyžárny. To neměl dělat. Vichr se opřel do veřejí a v několika málo vteřinách zavál vydlaždičkovanou chodbu přemrzlým sněhem. Mladý muž se pokoušel vrata přirazit, ale už to nešlo. Po desetiminutovém zápolení s rozhněvanými živly byl nucen přivolat pomoc.

„Co tu vyvádíš?“ zajímal se dobrácky topič, když těžkým železným hrablem očistil rám dveří a začal likvidovat sněhovou spoušť uvnitř.

„Já se chtěl podívat jen kousek ven.“

„Zasloužil bys pár… Když Horská služba zakáže vycházet ven, platí to pro každého.“

Od té příhody se už nikdo o nic podobného nepokusil.

Sklenky cinkaly u barového pultu, společenská místnost propadla nejrůznějším hrám od kanasty až po bridž, barevná televize běžela od rána do večera.

Ve středu vichřice polevila alespoň natolik, aby se do restaurace dostalo osazenstvo chat, ležících v Landsingerově sedle. Zákaz vycházení ovšem trval dál.

„To bylo jako na objednávku, šéfe,“ pravil spokojeně číšník, „takovýhle tržby jsme neměli ani loni na Silvestra…“

Václav Hlavsa pokrčil rameny a neřekl nic. V duchu prokalkuloval zásoby jídla a nápojů, uvažoval o tom, zda zatelefonovat do některé z okolních chat, které předčasný nástup zimy nevyužívaly a půjčit si od nich část zásob, připravovaných na začátek sezóny.

Čtvrtek se od středy příliš nelišil až na to, že v hodinových intervalech vypínala elektřina a svíčky se staly pro každý stůl v restauraci naprostou nezbytností. Vinárna hučela dlouho do noci, téměř všichni hosté se zúčastnili jakési podivné hry, kterou zorganizoval číšník Martin a kde se místo fantů vykupovali hráči šampaňským. Bublinky vyvolaly veselí, spát se šlo až téměř k ránu. Vítr zatím zavál jinak slušně udržované cesty, sněhové přesypy změnily ráz krajiny.

V pátek večer se živly zklidnily a v sobotu ráno se opřelo do oken hotýlku oranžové zimní slunce. Nálada stoupla o dvě stě procent…

„Přátelé,“ oznámil radostně provozní Novák – a měl na to oslovení nárok, při čtvrteční šampaňské bitvě se s téměř všemi hosty pobratřil, – „za hodinu odjíždím dolů do městečka, s tržbou a pro zboží. Pokud chcete něco přivézt, poslat pohledy a podobně, neváhejte. Najdete mě v kanceláři…“

Slunce svítilo a netknutý bělostný sníh připomínal zázračně měkkou peřinu.

V půl desáté protáhla fréza cestu, spojující Landsingerovo sedlo s okolním světem.

Provozní natočil motor obstarožního gazu a usedl za volant.

„Kdyby tam měli klistr, vemte mi, ano?“

„Jasně, nezapomenu.“

Pak padl na hory klid, dole pod strání skupinka školních dětí ušlapávala sjezdovku, z dálky přinášel vítr tichounký klapot lyžařského vleku.

Ve dvanáct byla jídelna poloprázdná. Hosté, přesycení pobytem pod střechou, se rádi vzdávali oběda.

Vedoucí Hlavsa sháněl provozáře, ale topič mu vysvětlil, že se Novák dosud nevrátil.

Odpoledne srovnával číšník v opuštěné vinárně pečlivě umyté skleničky, v kuchyni se drhlo nádobí, vedoucí hotelu vyplňoval výkazy na archaickém psacím stroji. Ve tři zařinčel telefon.

„To je pro vás,“ hlásila pokojská Alena, která pletla svetr v provizorní recepci.

„Hlavsa,“ představil se vedoucí.

Pak velmi dlouho mlčel.

„Ano, rozumím,“ řekl nakonec, „chápu.“

Zůstal stát s nezavěšeným sluchátkem v ruce a s podivně vytřeštěnýma očima.

„Stalo se něco?“ zajímala se Alena.

„Provozáře prý cestou do města někdo přepadl.“

„A co je s ním?“

„Je mrtvý…“

* * *

Major Ševčík měl za sebou nelehký den. Dvě porady, jedno školení, vlekoucí se případ násilného přepadení, korektury odborného článku pro Kriminalistický sborník a teď ještě nějaká paní, kterou kdovíproč ústředna propojila na Ševčíkův stůl.

„Otrávit? Koho?“

Hlas na druhém konci drátu s chvěním oznámil, že o život je ukládáno jistému tříletému tvoru, který je kocour. To bylo trochu moc.

„Poslyšte, paní, my tu nejsme pro legraci. Tady je kriminální služba…“

Chvilku před tím, než chtěl praštit sluchátkem do vidlice, zaslechl pláč. Pochopil, že neběží o nejapný žert.

„Dobře, tak my si to tady poznamenáme. Jistě. Můžete se spolehnout. Nemáte vůbec zač. Na shledanou…

K povinnostem Bezpečnosti rozhodně nepatří starat se o nedotknutelnost domácích zvířat. Nicméně málokdo ví tak dobře jako kriminalisté, co s sebou přináší stáří a samota.

Bylo půl páté, budova se pomalu vyprazdňovala, v ulicích už byla dávno tma a výklady zářily nadýchanými vánočními ozdobami.

Pak se ozval náčelník, který si neodkladně potřeboval promluvit s majorem Ševčíkem.

Unavený kriminalista sundal napůl oblečený kabát a klobouk vrátil na věšák. Bylo jasné, že tenhle únavný pracovní den ještě zdaleka neskončil.