Stránky

Athabasca - MacLean Alistair

Athabasca - MacLean Alistair


eso
EDICE STATEČNOSTI A ODVAHY - Svazek 83.

Z anglického originálu Athabasca, vydaného nakladatelstvím Collins, Londýn 1980, přeložila Eva Marxova. 
Odborný poradce Václav Strupek. 
Obálku podle osnovy Pavla Broma navrhl Jiří Petráček. 
Vydání 1., Praha 1986. 
Vydalo Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih, n. p. v Praze, jako svou 5555. publikaci, stran 208.
Redakci beletrie řídí Antonín Hendrych. 
Odpovědná re"daktorka Zuzana Staňková. 
Výtvarný redaktor Jan Parkman. 
Technický redaktor Petr Husák. 
K tisku schváleno 27. 11. 1985. 
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. v Praze. AA 12,36, VA 12,77. 
Náklad 90 000 výtisků. 28-017-86. 13/34. 
Brož. 16 Kčs. 605/22/825.    

Krátká ukázka:

 Bylo půl třetí odpoledne aljašského času, téměř tma, ale viditelnost  dobrá, rychlost větru deset uzlů a teplota třicet šest pod nulou, když  proudové letadlo sedlo na jednu z přistávacích drah letiště v Prudhoe Bay.   Jakmile   Brady,   Dermott   a   Mackenzie   dostali   onu   zprávu z  Houstonu, postupovali rychle. Vrátili se do Fort McMurray, zabalili  nejnutnější, což v případě Bradyho sestávalo především ze tří lahví,  rozloučili se s Jean a Stellou a jeli rovnou na letiště. Brady usnul, jak dosedl do letadla, a chvilku po něm zdříml i Mackenzie. Jen Dermott zůstal vzhůru a snažil se rozluštit záhadu, proč nepřítel při plnění toho, co mělo být a také bylo pouhou demonstrací síly, pokládal za  nutné vraždit. 
 Jakmile se letadlo zastavilo, dojel k němu jasně osvětlený minibus  a otvíral boční dveře. Brady, třetí z letadla, byl první v autobusu. Další naskočili za ním a dveře se rychle zavřely. Přivítal je muž něco  mezi   čtyřiceti   až   padesáti   lety,   rozložitý,   podsaditý,   se   širokou  masivní tváří. Vypadal neústupně, ale v jeho výrazu byl i smysl pro
 humor – ačkoli teď se nebylo čemu smát, ani usmívat. 
 „Pane Brady, pane Dermotte a pane Mackenzie,“ řekl s neomylnou  bostonskou intonací, „jsem rád, že vás poznávám. Pan Finlayson mě
 poslal,  abych  vás přivítal  – jistě chápete,  že on sám je prakticky  uvězněn   v   hlavním   provozním   středisku.   Jmenuji   se   Sam Bronowski.“
 Dermott dodal: „Hlavní bezpečák.“
 „Se všemi svými hříchy.“ Usmál se. „A vy budete pan Dermott, 
 muž, který má převzít mé povinnosti?"
Dermott se na něj podíval. „Kdo, sakra, tohle povídal?“
 „Pan Finlayson. Něco v tom smyslu.“
 „Obávám se, že pan Finlayson musí být mírně přetažený.“
 Bronowski   se   opět   usmál.   „To   by   mě   nepřekvapilo.   Mluvil   s  Londýnem a mám dojem, že bude mít trochu poškozené levé ucho.“
   Brady   řekl:   „Nepřijeli   jsme   sem,   abychom   od   někoho   něco  přejímali. To není náš styl. Ale pokud bychom neměli vaši spolupráci  – a to bezvýhradnou – mohli jsme zůstat doma. Například tady pan  Dermott s vámi chtěl okamžitě hovořit. Předseda správní rady vaší  společnosti   mi   osobně   přislíbil   veškerou   vaši   odbornou   pomoc. 
 Finlayson   ale   jednoznačně   odmítl   vyjít   vstříc   panu   Dermottovi   a  Mackenziemu.“
 „Byl   bych   přiletěl   okamžitě,   kdybych   to   byl   věděl,“   řekl  Bronowski rychle. „Na rozdíl od pana Finlaysona jsem celý život
 pracoval jako bezpečák, vaše jména znám a znám váš věhlas. V této  situaci potřebuji veškerou odbornou pomoc, kterou je možné získat. 
 Ale nezlobte se na něj. Není to jeho píseček. Zachází s ropovodem,  jako by to byla jeho nejmilejší dcera. To, co se stalo, bylo něco úplně  nového, co ještě nepoznal a neuměl si s tím poradit. Nechce vám v ničem bránit – ale také se nechtěl ukvapit dřív, než by se poradil s nejvyšším vedením.“
 „Vám nemusí nikdo vykládat, že máte hájit svého šéfa, co?“
 „Chci   k   němu   být   jenom   fér.   A  doufám,   že   vy   také.   Jen   si představte, jak mu je. Říká, že kdyby nebyl tak neústupný, mohli ti dva být ještě naživu.“
 „To je úplná pitomost,“ řekl Mackenzie. „Vážím si jeho pocitů, ale tohle   by   se   stalo,   i   kdyby   přijelo   padesát   Dermottů   a   padesát Mackenzieů.“
 „Kdy tam pojedeme?“ optal se Brady. 
 „Pan Finlayson vás prosí, abyste se nejdříve zastavili u něj a u pana Blacka. Vrtulník je připraven.“
 „Blacka?“
 „Generálního ředitele firmy Aljaška.“
 „Vy už jste byl na té čerpací stanici?“
 „Já jsem je našel. Lépe řečeno, já jsem byl první na scéně po tom útoku.   Spolu   s   vedoucím   jednoho   mého   oddělení   Timem Houstonem.“
 „Vy používáte své vlastní letadlo?“
 „Ano. Ale ne tentokrát. Tenhle úsek pohoří Brooks Range je jako měsíční krajina. Přiletěli jsme vrtulníkem. Od té doby, co přišel ten zatracený výhružný dopis, jsme neustále kontrolovali čerpací stanice a uzavírací šoupátka s dálkovým ovládáním a včera jsme zůstali na stanici číslo pět. Zrovna jsme přijížděli k šoupátku číslo čtyři, které je   přibližně   něco   přes   kilometr   tam   odtud,   když   jsme   viděli   tu ukrutnou explozi.“
 „Viděli?“
 „Viděli jsme naftový kouř a plameny. Chcete říct, jestli jsme něco slyšeli? Ve vrtulníku neslyšíte nikdy nic. Ani nepotřebujete nic slyšet – rozhodně ne, když vidíte, jak letí střecha do vzduchu. Pak jsme
 přistáli a vyskočili, já s puškou, Tom měl dvě pistole. Nemuseli jsme se ale namáhat. Ti mizerové zdrhli. Vy jste také naftař, a jistě víte, že potřebujete   dost   lidí   a   pořádné   budovy   pro   bezpečné   uložení   a provoz několika leteckých turbín – každá o výkonu 13 500 koňských sil – nemluvě o monitorování a udržování spojení. 
 To,   co   hořelo,   byla   provozní   místnost.   Nebyl   to   sice   žádný obrovský požár, ale dost velký, abychom tam s Tomem nelezli bez hasicích   přístrojů.   Zrovna   jsme   se   začali   rozhlížet,   když   jsme zaslechli křik ze skladu. Byl zamčený, samozřejmě, ale klíč zůstal v zámku. Přiběhl Poulson – ten tam šéfuje – se svými maníky. Měli hasicí přístroje a ve třech minutách bylo po požáru. Pro oba inženýry tam uvnitř bylo ale pozdě – den před tím přijeli z Prudhoe Bay, aby provedli běžnou údržbu turbín.“


Athabasca - MacLean Alistair



 „Byli mrtví?“
 „Úplně.“   Bronowského   tvář   byla   klidná,   neprozrazovala   žádné emoce. „Byli to bratři. Bezvadní kluci. Moji kamarádi. Timovi taky.“
 „Nepokládáte za možné, že by zemřeli v důsledku té exploze?“
 „Exploze   člověka   nezastřelí.   Byli   pořádně   popálení,   ale   ani popálenina neskryje ránu od kulky mezi očima. 
 „Prohledali jste všechno kolem?“
 „Samosebou.   Podmínky   nebyly   zrovna   nejlepší   –   byla   tma   a trochu padal sníh. Zdálo se mi, že jsem rozpoznal stopy vrtulníku na navátém   sněhu.   Ostatním   to   nepřipadalo.   Naštěstí   se   mi   podařilo navázat   spojení   s   Anchorage,   požádal   jsem   je,   aby   vyhlásili pohotovost   na   každém   veřejném   i   soukromém   letišti   a   na   každé přistávací   ploše   v   celém   státě.   Také   jsem   zařídil,   aby   rozhlas   a televize vyzvali obyvatelstvo, aby oznámilo, pokud by kdo zaslechl
 nebo zahlédl na nějakém neobvyklém místě helikoptéru. Nemám ale špetku naděje, že by výzva byla k něčemu dobrá.“
 Ušklíbl   se.   „Většina   lidí   si   neuvědomuje,   jak   je   tenhle   stát obrovský. Je větší než polovina západní Evropy, ale má jen něco přes
 tři sta tisíc obyvatel, což znamená, že je prakticky neobydlený.  A  vrtulníky   jsou   na   Aljašce   všední   záležitost,   lidé   jim   věnují   asi  takovou pozornost, jakou byste věnoval vy autu v Texasu. A za třetí máme stále ještě jenom tři hodiny pořádného světla a představa, že
 bychom vyhlásili vzdušné pátrání, je k smíchu. Potřebovali bychom na to padesátkrát víc letadel, než máme, a ještě pak by bylo velké štěstí, kdybychom je našli. 
 Zjistili jsme ale něco nepříjemného. Pro případ, že by se něco stalo na čerpací stanici, je tam instalován nouzový ropovod, který se může napojit přes obtok. Naši přátelé se o tohle také postarali. Uvolnili
 regulační ventil.“
 „Takže dojde k velikému úniku ropy?“
 „To tedy nedojde. Ropovod od Prudhoe Bay po Valdez je přímo napěchován   čidly   a   každá   sekce   může   být   okamžitě   uzavřena   a izolována. Ani opravy by normálně neměly být problémem. Ovšem,  tyhle mimořádně nízké teploty neprospívají ani lidem ani kovu.“
 „Což   zřejmě   neplatí   pro   sabotéry,“   pravil   Dermott.   „Kolik   jich bylo?“
 „Poulson říká, že dva. Jiní dva tvrdili, že tři. Zbytek nevěděl nic určitého.“
 „Nejsou přehnaně všímaví.“
 „Nemyslím, že tahle poznámka je fér, pane Dermotte. Poulson je slušný chlap a moc mu toho neujde.“
 „Viděl jim do obličeje?“
 „Ne, určitě ne.“
 „Byli maskovaní?“
 „Nebyli.   Měli   vysoko   zdvižené   kožešinové   límce   a   klobouky stažené   tak   nízko,   že   bylo   vidět   jenom   jejich   oči.   Ve  tmě   těžko rozeznáte barvu očí. A naši chlapi byli rozespalí, vytáhli je z postelí.“
 „Na rozdíl od těch dvou inženýrů, protože ti už pracovali. Jak to že tak časně?“
 Bronowski odpovídal zdrženlivě. „Pracovali totiž celou noc. Měli se vrátit ke svým rodinám do Fairbanksu na týdenní dovolenou. A já jsem pro ně měl časně ráno přiletět.“
 „Nebyly   Poulsonovi   nebo   někomu   z   chlapců   povědomé   jejich hlasy?“
 „Kdyby byli poznali kohokoliv po hlase, seděl by už za mřížemi. 
 Límce měli zdvižené až k očím, proto i hlasy musely znít zastřeně. 
 Kladete hodně otázek, pane Dermotte.“
 „Pan Dermott je školený zpovědník,“ vložil se potěšené do diskuse Brady. „Popravdě řečeno jsem ho školil já sám. A co se stalo pak?“
 „Donutili  je jít do skladu potravin a zamkli je tam.  Zamykáme sklad kvůli medvědům. Pokud není medvěd vysloveně vyhladovělý, lidi ho vůbec nezajímají, ale velice ho zajímají pochoutky lidí.“
 „Děkuji   vám,   pane   Bronowski.   Ještě   poslední   otázku.   Slyšel Poulson nebo jeho muži výstřely?“
 „Ne. Oba muži, které Poulson viděl, měli na zbraních tlumiče. To je velký úspěch těch moderních výchovných filmů.“
Ve výslechu nastala odmlka. Potom se ozval Brady: „Vzhledem k tomu, že jsem bystrý pozorovatel, Georgi, je mi jasné, že tě něco žere. Co je to?“
 „Jen takový nápad. Uvažuji o tom, zda jsou ti vrazi zaměstnanci transaljašského ropovodu.“
 Následovalo krátké, ale napjaté ticho. Potom řekl Bronowski: „To tedy   překonává   úplně   všechno.   Teď   jsem   promluvil   jako   doktor Watson,   abyste   rozuměl.   Vím,   že   Sherlock   Holmes   uměl   vyřešit zločin,   aniž   by   vstal   ze   svého   křesla,   ale   ještě   jsem   neslyšel   a
 nepoznal žádného policajta nebo bezpečáka, který by znal odpověď a vůbec ani nezahlédl místo činu.“
 Dermott řekl klidně: „Netvrdím, že jsem něco vyřešil. Předkládám jenom možnost, možné řešení.“
 Brady pravil: „A proč tě to napadlo?“
 „Především   vlastníci   vašeho   ropovodu   nejsou   jen   největší zaměstnavatelé v kraji, jsou to jediní zaměstnavatelé. Odkud by tedy k sakru ti zabijáci přišli? Co jiného by mohli být?  Lovci kožešin
 nebo   zlatokopové   na   severním   svahu   Brooks   Range   uprostřed třeskuté   zimy?   Zmrzli   by   hned   první   den.   Nemohou   to   být zlatokopové, protože tundra je úplně zmrzlá a pod ní leží dva tisíce stop permafrostu. A co se týče lovců kožešin, těm by byla nejenom zima a byli by tu opuštění, ale také by vyhladověli, protože by do jara nenašli ani kousek potravy.“
 Brady   zabručel.   „To,   co   říkáš,   v   podstatě   znamená,   že   široko daleko není žádný jiný zdroj živobytí než tenhle ropovod.“
 „A to je fakt. Kdyby se to stalo na čerpací stanici číslo sedm nebo osm, byly by okolnosti úplně jiné – tyhle stanice jsou z Fairbanksu
 autem co by kamenem dohodil. Ale uprostřed zimy nemůžeš projet autem přes pohoří Brooks Range. A pěšky se v téhle roční době přes hory   nepustíš,   pokud   nechceš   rychle   spáchat   sebevraždu.   Takže zbývá otázka, jak se dostali tam a zase zpátky?“
 „Vrtulníkem,“ pravil Bronowski. „Vždyť jsem tvrdil, že jsem viděl stopy vrtulníku. Tim – Tim Houston – viděl ty stopy také, ale nebyl o tom přesvědčený jako já. Ostatní byli skeptičtí, ale připouštěli tuhle možnost. Ovšem já jsem létal vrtulníkem,  co se vůbec pamatuji.“
 Bronowski zavrtěl bezradně hlavou. „Jak jinak by se dostali sem a odtud, propánakrále!“
 „Domníval jsem se,“ pravil Mackenzie, „že čerpací stanice mají omezený dosah radarů.“
 „Ano,   mají.“   Bronowski   pokrčil   rameny.   „Ale   sníh   dokáže   s radarem   šprýmovné   věci.   Kromě   toho   se   možná   zrovna   nedívali,  nebo   mohli   zařízení   vypnout,   protože   neočekávali   v   tak   špatném počasí žádnou společnost.“